Ovlivňují nás média otevřenou komunikací o sexualitě pozitivně nebo nám to spíš škodí?
Nedávná kauza Dámského klubu na Frekvenci 1 mi přinesla několik zajímavých otázek týkajících se otevřenosti v sexu a přiměřené dávky sexuality v našich médiích.
Pro připomenutí kauzy citace ze serveru mediář.cz:
"Spor o obsah dopoledního Dámského klubu na rádiu Frekvence 1, druhé nejposlouchanější tuzemské stanici s 968 tisíci posluchačů denně, pokračuje. Po květnovém závěru, že provozovatel rádia, koncern Lagardere porušil obsah pořadu vysílací zákon, zveřejnila rada pro vysílání posudky soudních znalců, na jejichž základě o pořadech z letošního února a března rozhodla, v čem jejich odvysíláním došlo k ohrožení psychického, fyzického a mravního vývoje dětí a mladistvých."
1. Je otevřenost v sexu vůbec zdravá?
Dle mé zkušenosti je otevřenost v sexu naprosto nezbytná, a to ať už se bavíme o soukromém životě či médiích. Problém totiž netkví v otevřenosti jako takové, ale v tom, jakým způsobem je sexuální kontext prezentován. Pokud bude tím, kdo o sexu hovoří, člověk, který sám vnímá některé aspekty sexuality negativně a při komunikaci bude vyjadřovat směsici svých vlastních postojů, pohrdání a soudů, bude ve výsledku veškerá otevřenost působit negativně, protože se do ní bude promítat stud řečníka. Problémem je, že je naše společnost epidemiologicky poznamenaná studem,a to zejména sexuálním.
2. Kdy může otevřená komunikace škodit či ubližovat?
Pokud tedy budeme hovořit například k dětem, sice otevřeně, ale zároveň s otištěnými vzorci studu a puritánské morálky v nás samotných, budeme škodit dál a předávat poselství "Tohle je něco, čím je třeba pohrdat.", "Při tomhle se zesměšníš...", "Tohle není normální a dělají to jenom úchylové."...atd. Většinou jsme totiž kontaminováni studem právě prostřednictvím takovýchto podprahových sdělení, nikoli prostřednictvím komunikace o studu samotném.
3. Jak tedy nadávkovat správnou míru otevřenosti? A jak se nebát vlastní intimity?
V naší společnosti povrchně otevřené a v realitě stažené strachem z erotické a sexuální energie je jediným lékem skutečná empatie. Empatie jako otevřený způsob spolubytí a sdílení pocitů toho druhého bez soudů, hodnocení, kritiky, posměšků a především bez zamlčování a ignorování. Jako příklad vezměme například masturbaci v přítomnosti druhého člověka či vzájemné učení se sexuality živým příkladem. V celoživotní praxi by to ovšem znamenalo nejen hovořit s dětmi i dospělými o své vlastní sexualitě bez studu a bez pocitů viny, které cítí většina z nás při mnoha tématech, ale i sdílet učení se sexualitě v praxi (a tím nemyslím praktiky nebezpečné z pohledu sexuálně přenosných chorob). to ale můžete jen, pokud pracujete se svou vlastní sexualitou do hloubky a zbavujete se svého studu.